Hafling:
Charakteristické rysy:
Haflingové jsou vždy ryzáci nebo isabely s bohatou hřívou a ocasem jako len. Hříva bývá skoro bílá. Jiné zbarvení není povoleno. Běžně se vskytují bílé znaky na hlavě a na nohách. Nejčastěji se objevuje hvězda a nosní pruh a na nohách bílá spěnka. Hříva se nikdy nestříhá, velmi často se zaplétá do copánků stejně jako ohon, aby zvlněné žíně zdůrazňovaly mohutnost a varevnost hřívy. Při slavnostních příležitostech, a ty si Tyrolané nenechají ujít, se do hřív a ocasů zaplétají stuhy. Hafling je velmi dlouhověký, někteří koně se k práci využívají ještě ve 40 letech života! Pracovat začínají ve věku 4 let. Pohyb haflinga je neobyčejně volný a hlavně se uplatňuje jeho dlouhý krok. Hafling je velmi dobrý tažný kůň.
Temperament:
Hafling je velmi učenlivý a nenáročný, spokojí se se skromnou pastvou a minimální péči a přitom dokáže konat těžkou práci v obtížných horských podmínkách. Je mimořádně otužilý a houževnatý.
Jak je vysoký?
Výška v kohoutku nepřesahuje 140 cm.
K čemu se využívá?
Je oblíbený jako jezdecký a kočárový poník. U nás se haflingové chovali zejména v první polovině století. Používá se ke všem druhům zemědělských prací, při přibližování dřeva z lesů, jako soumar, kočárový a jezdecký pony. Je ideálním a spolehlivým partnerem při projížďkách ve volném čase. Při voltiži je výhodou jeho prostorný, vydatný chod. Jistý krok dává jistotu i cvičícím. Ve vrcholovém sportu se hafling uplatní ve vozatajských soutěžích, v ostatních nelze očekávat špičkové světové výkony.
Missourský klusák
Původ:
Missourský klusák, neboli Missouri Fox Trotter, se nejčastěji chová v jižních státech USA a byl vyšlechtěn jako jízdní mimochodník, na němž lze pohodlně jezdit i neschůdným terénem na dlouhých tratích. O jeho vznik se přičinili osadníci z Kentucky, Tennessee a Virginie, kteří se přestěhovali do pohoří Ozark v Missouri. Zde se koně přizpůsobili drsné a proměnlivé krajině Orazkské plošiny a stali se ideálními jezdeckými koňmi pro dlouhé trati, ale objevují se také na přehlídkách jezdeckých tříd v jižních státech USA.
Stavba těla:
Missourský klusák má poměrně hezkou čistou hlavu se zahrocenýma, pěkně utvářenýma ušima, chřípí je úzké. Prsa jsou široká a hluboká, poměrně nízká akce vychází z šikmých a nápadně silných plecí, napojených na okrouhlý kohoutek. Trup je pěkně hluboký a pozoruhodně široký. Ačkoliv je tělesná stavba proporcionální, mají někteří jedinci trochu delší hřbet. Hřbet je korektní, široký a svalnatý. Postoj zadních nohou je korektní. Nohy jsou mohutně stavěné, ale holeně jsou delší a slabší, než je u podobného typu koně obvyklé. Kůň má dobrá kopyta, schopná obstát i v obtížných podmínkách. Missourský klusák je proslulý jistým krokem. Záď je široká, dosti strmá, ale je velmi svalnatá. Hlezna jsou správně umístěna a bérce jsou svalnaté. Vzdálenost od kyčelního hrbolu k hleznu je optimální.
Charakteristické rysy:
Převažuje ryzé zbarvení ve všech odstínech, obyčejně s bílými znaky, ale povoleny jsou všechny barvy včetně strakáčů a hermelínů. Klusák by měl mít jemnou, čistou a inteligentní hlavu s živýma, zahrocenýma ušima a úzkým chřípím. Hříva o ocas jsou velmi jemné. ýznačný tím, že zadní nohy zřetelně přestihují přední a dále drobný klus, něco mezi nízkým, rychlým kovbojským lopem na delší otěži a pomalým mimochodem tennesseeského mimochodníka nebo saddlebreda. Na rozdíl od těchto dvou plemen nemá fox trotter vysoký krok a všechny umělé pomůcky, které mají ovlivnit držení nebo nasazení ohonu, jsou zakázány.
Temperament:
Je to silný a vytrvalý kůň. Je skromný a nenáročný, vhodný pro jízdu na různých cestách.
Jak je vysoký?
Výška příslušníků tohoto plemene se pohybuje od 142 do 162 cm.
K čemu se využívá?
Než cesty v Ozarks ovládla auta, byl Missouri Fox Trotter nejpoužívanějším plemenem v kraji. Tito koně se používali nejen při práci s dobytkem, ale halvně jako jezdečtí koně pro venkovské doktory, šerify nebo výběrčí daní. Také jeden ze zakladatelů plemene, hřebec Old Fox, strávil svůj život honbou dobytka v jižním Missouri a severním Arkansasu. Dnes je toto plemeno oblíbené zejména u vyznavačů distančních jízd a u rangers, strážců národních parků v USA, kteří dokáží ocenit jistý krok koně v nebezpečném terénu. Plemeno je také ideální pro rekreační ježdění.
Odkud pochází?
Z oblasti Ozark v Missouri v jižní části USA.
Andaluský kůň
Původ:
Andaluský kůň se vyvíjel v oblasti ovlivněné po nejdelší dobu maurskou kulturou. Jeho předky byli zřejmě arabští a berberští koně, dovezení ze severní Afriky a primitivní plemeno sorria, které tehdy bylo původním plemenem na pyrenejském poloostrově. Andalusan má více z povahy berberů a je to kůň všestranný, vhodný do zápřeže i pod sedlo. Po dlouhou dobu se tento kůň choval čistokrevně, teprve v poslední době došlo k přikřížení anglických plnokrevníků a jiných plemen. Nejčistší formou andalusana je kartuziánský kůň, chovaný ve španělském klášteře Jerez de la Frontera. Tito koně jsou drobnější a štíhlejší naž průměrný andalusan, ale podílejí se na všech význačných liniích dnešních andaluských koní. Vrcholu dosáhl klášterní chov v 17. a 18. století.
Stavba těla:
Má bohatou hřívu a ohon, které se upravují jen minimálně. Vyznačuje se lehkým klabonosem, mandlovýma očima a úhlednýma ušima. Jeho důležitým znakem je silný, lehce klenutý krk, s výrazným hřebenem, zejména u hřebců, mohutnými plecemi a silným hřbetem. Typický je také nízko nasazený ocas. Hlavním znamením je však okázalý vysoký chod.
Charakteristické vlastnosti:
Andaluský kůň je všestranný, ovladatelný, s příjemnou povahou a impozantním vzhledem. Plemeno nevyniká rychlým cvalem, ale je neobyčejně poddané a živé.
Temperament:
Andaluští koně mají opravdu příjemnou povahu. Jsou poddajní, živí a velmi dobromyslní a učenliví. Přitom mají dostatečnou ohnivost a odvahu. Díky horkému a suchému prostředí, kde se toto plemeno vyvíjelo, je zdravé, odolné, s neobyčejně tvrdými kopyty a poměrně skromné na výběr potravy. Andalusan má dostatečnou inteligenci, aby zvládl náročné úkoly a dost síly, aby je perfektně realizoval. Je opravdu všestanný a rád se učí. Pokud trvale žije s jedním člověkem, vytváří se k němu až překvapivě vřelý vztah.
K čemu se využívá?
Andaluský kůň je univerzální pracovník, ne příliš rychlý, ale zato vytrvalý, houževnatý a obratný. Dlouho se používal i k tahu pro reprezentační účely, protože jeho vysoká akce je neobyčejně působivá. Dodnes ostatně tahá královské kočáry. Ve Španělsku se tito koně používají v aréně při býčích zápasech, ale osvědčují se také ve vysoké škole, ačkoliv jejich vysoká akce není v moderních drezurních soutěžích příliš oceňována. Tito koně sklízejí i nejvyšší ocenění při vozatajských soutěžích. Osvědčují se však i v těžších podmínkách, například španělská jízdní policie v Madridu i v jiných městech používá andalusany. Andalusan se stal také podkladem k vytvoření dalších plemen, protože svému potomstvu předává velmi užitečné vlastnosti.
Jak je vysoký?
Andaluský kůň měří v kohoutku nejvýše 157 cm.
Odkud pochází?
Chov andaluských koní se soustředil do provincie Andalusie v jižním Španělsku, a zejména kolem města Jerez de la Frontera, kde se nejčistší typy chovaly v kartuziánském klášterním hřebčíně.
Lusitano
Původ:
Lusitano, portugalský protějšek andaluského koně, se chová po celém Španělsku. Prostředí, kde žije, je horké a suché. Koně se přirozeně přizpůsobili těmto podmínkám, a díky tomu mají tvrdá kopyta, jemnou srst a nevšední hřívu i ohon. Lusitano i andaluský kůň mají stejný genetický základ, je však pravděpodobné, že vzdáleným předkem lusitana je arabský kůň. Oficiální název lusitana platí až od roku 1966 a je odvozen od jména Portugalska (Lusitania) ve staré latině.
Stavba těla:
Hlava má poněkud vyklenutý profil a v čelní části je nápadně široká. Plece jsou poněkud strmější. Kůň má díky tomu vysokou akci nohou. Kohoutek jen zřídka ostře vystupuje, většinou je nízký, ale i tak dobře završuje plece. U mnohých představitelů plemene je obvod hrudníku menší, než lze očekávat u tak masivního a atletického koně. Krátký hřbet, pevná bedra a šikmá záď vynahrazují některé proporcionální nedostatky.
Charakteristické rysy:
Lusitano má příliš dlouhé holeně, které přispívají k celkovému "nohatému" vzhledu koně. Jinak jsou ale kosti končetin kvalitní. Hříva a ohon jsou bohaté, jemné a vlnité, ohon je nasazen nízko. Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. rofil je poněkud vyklenutý a v čelní části je hlava nápadně široká. Lusitano se vyskytuje ve všech základních barvách, ale převládají belouši, dále hnědáci a vyskytují se i plaváci a ryzáci.
Temperament:
Lusitano je velice ochotné, vnímavé a inteligentní zvíře. Lidé, kteří s nimi pracují, hovoří o velkém porozumění, které se mezi koněm a člověkem rychle vyvine.
Jak je vysoký?
Lusitano má mnoho vlastností jako andaluský kůň, postrádá však jeho ušlechtilost. Průměrná výška je 157 cm, někteří hřebci však mohou dosahovat výšky až 162 cm.
K čemu se využívá?
Lusitano byl kdysi jezdeckým koněm portugalské kavalerie. Používali ho na lehkou zemědělskou práci, na ježdění i jako kočárového koně. Slávu si získal jako partner portugalského bojovníka s býky zvaného rejoneador. V Portugalsku býka nezabíjí a pro koně by byla ostuda utrpět zranění. Proto se velice cenění koně rejoneadorů trénují v nejrůznějších pohybech. Čelit útočícímu býkovi a zpracovávat rozzuřené zvíře vyžaduje obrovskou odvahu a pohyblivost - vlastnosti typické pro lusitana. Dobře se hodí pro Haute Ecole. V důsledku toho poždadavky na jeho drezurní využití narůstají. I když musí být lusitano rychlý a vyvážený, chody má vznosné, což samozřejmě není na škodu jeho využití v terénu, v kočáře, anebo při drezuře.
Odkud pochází?
Z Andalusie v jižním Španělsku.
Palomino
Původ:
Americký palomino se chová velmi hojně ve všech západních státech USA. Palomino se do Ameriky dostal v 16. století se španělskými plemeny a nyní se zlaté zbarvení palomina objevuje u mnoha amerických plemen, především u honáckého koně (quartera). K zapsání do registru musí být jeden z rodičů koně již registrován a druhý rodič musí být buď quarter, arab nebo plnokrevník. Křížení, z nichž může vzejít palomino, zahrnují i albina, ale nejoblíbenějším křížením, které dává vznik zvířatům se sytou barvou, je spojení s ryzákem. Původ jména palomino je nejasný, podle D. P. Willoughbyho Říše koní se odvozuje od španělského palomilla (krémový kůň s bílou hřívou). Jiní se domnívají, že jde o název hroznů nebo holubice (paloma). Ve Španělsku se však tito koně nazývali izabela podle infantky, dcery Filipa II., která chov těchto koní podporovala. U nás i v mnoha jiných zemích se tento kůň nazývá prostě žluťák.
Stavba těla:
Oči musí být tmavé nebo oříškové. Potomci pintů, albínů nebo appaloos, kteří zdědili oči růžové, modré nebo rybí, jsou nežádoucí. Na hlavně mají bílé odznaky, které nesmějí být rozsáhlé, povolena je hvězda, šňupka (slinka) nebo malá lysina. Na nohách nesmí bílá barva přesahovat koleno nebo hlezno.
Charakteristické rysy:
Palomino je kůň s nápadnou zlatou srstí a hřívou i ohonem lněné barvy. Protože dochází k velké proměnlivosti vzhledu i velikosti, není ani zde vypracován přesný standard plemene. Geneticky je palomino ryzák se dvěma vlohami pro červenou barvu a jednou vlohou pro rozptýlení pigmentu, díky níž má jeho srst světlý odstín. Zbarvení je rozhodujícím znakem. Kůže může být tmavá nebo zlatě zbarvená, ale srst beze skvrn či šmouh musí být ne víc než o tři odstíny tmavší nebo světlejší než nově ražená zlatá mince. Hříva a ohon musí být bílé, nesmí mít více než 15% barevných žíní, čímž jsou míněny i zlaté.
Temperament:
Palominové patří mezi nejoblíbenější "parádní" koně. Tento vynikající jedinec ovšem obstojí dobře za všech okolností. Co se týče vlastností, ty jsou u tohoto koně závislé na jeho zděděných vlohách.
Jak je vysoký?
Výška má být 145 - 163 cm.
K čemu je využívaný?
V roce 1935 založil Američan jménem Dick Halliday registr pro chov koní palomino v USA. Prvním zapsaným koněm byl hřebec El Rey de Los Reyes. Pan Halliday věnoval řadu let výzkumu těchto koní a napsal o nich řadu článků. V roce 1936 byl registr převeden na asociaci Palomino Horse Association. Členem se může stát jakýkoli kůň se zbarvením palomino, bez ohledu na plemeno, podmínkou je jen výška mezi 140 a 170 cm.
Odkud pochází?
Pochází ze západních států USA.
Perský kůň
Původ:
Perský kůň je starověké plemeno koně, u kterého se předpokládá, že vzniklo v Persii asi 2000 let p.n.l. Údajně je starší než arab. Je znám pod mnoha různými jmény v celém Iránu a okolí - většinou podle rodin, které ho chovaly. Počty perského koně se hodně zredukovaly především kolem roku 1950, kdy Irán postihla epidemie koňské nemoci z Afriky. Z perského koně se vyvinula dvě plemena - Jaf v Kurdistánu a Darašuri.
Stavba těla:
Hlava je typu araba se štičím profilem, uši jsou malé, pohyblivé. Tělo je svalnaté a kompaktní, krk klenutý, Hrudník hluboký.
Charakteristické rysy:
Typově se perský kůň hodně podobá arabovi, ale je o něco těžší. Hříva a ohon jsou jemné, ocas je nasazen a nesen vysoko. Barva převládá bílá, vyskytují se hnědáci, ryzáci.
Temperament:
Má vynikající orientační schopnosti, je houževnatý, odolný, temperamentní a dobromyslný. Povaha je obdobná jako u arabského koně, temperamentní, ale dobře ovladatelný.
Jak je vysoký?
Výška se pohybuje mezi 146 a 156 cm.
K čemu se využívá?
Perský kůň byl dříve užíván jako dopravní prostředek, ale po zavedení moderní techniky slouží jako sportovní kůň pro místní soutěže.
Odkud pochází?
Z Persie